Brno a já

Brno. Mé rodné město, kde žiji celý svůj život. Narodila jsem se tu, prožila dětství, začala chodit do školy, dosud tu studuji na střední. Kdo ví, kam mě život časem zavane, ale určitě to bude pro mě vždy město důležité. Zkrátka su z Brna a to už se nezmění.

Pamatuji se, jak jsem jednou dívala z Vyšehradu na krásnou vyhlídku na Prahu. Každý jiný by se asi rozplýval, jak je Praha úžasná, mně se na vyhlídce také líbilo, ale poznamenala jsem "Stejně nemají Ignis." Člověk prostě musí být patriot.

Mám kamarádku, pro kterou Brno představuje naprosto ideální město, kde je vše možné a úžasné. Nepochází z Prahy, ale momentálně tam bydlí, bere to ovšem jako mezi-zastávku k Brnu.

Pravda je, že Brno je plné zajímavých míst, je tu během roku i mnoho dobrých akcí, jako například již zmiňovaný Ignis Brunensis a další. Žije tu ale také spoustu skvělých lidí.

Dovolte mi prosím, abych Vám teď předložila povídku, která má být poctou jednomu brněnskému houslaři, ke kterému chodím a kterému vděčím za úžasně opravený nástroj. Není zde jmenovaný, i když v původní verzi byl, ale když dovolíte, tentokráte jmenovat nebudu. Kdo ho zná, stejně si může domyslet. Tak tedy velké díky, pane Houslaři, ještě jednou.

Mistr houslař

Sotva se zavřely dveře, vyběhla na balkon, aby svým bratrům mohla zamávat. Když zašli za roh, vrátila se zpět do obývacího pokoje. Na pohovce ležel stařičký obouchaný futrál a v něm housle s tak trochu tajemnou historií. Když byla malá čtyřletá holčička, visely, ještě ve starém bratrově bytě, na zdi. Bratr tehdy řekl, že na ni budou čekat. Její přání hrát na housle se splnilo až o několik let později. Začala na ně hrát ve druhé třídě. Dříve ji učitelé v hudební škole nenechali. Měla moc krátké ruce.

Teď měla jen několik málo hodin po svém absolventském koncertě. V hlavě jí ještě zněly krásné tóny Dvořákovy Humoresky. Tam tadam tadam tadam, jako když člověk sedí ve vlaku. Však se taky traduje, že Dvořáka Humoreska napadla právě tam.

Paní učitelka z hudební školy řekla, že už by Klára mohla přejít na celé housle. A tak jí bratr teď ty housle, které se na ni deset let těšily, přinesl. Bude však potřeba je napřed paní učitelce ukázat, jestli přece jenom nebude lepší sehnat jiné.

(o pár dní později)

Byl příjemný páteční podvečer. Klára kráčela se dvěma futrály z hudební školy po vyasfaltované cestě kolem parku patřícího k Domovu seniorů. Kdysi tam jako malá holka chodívala s rodiči na procházku. Teď už to nebylo možné. Od jisté doby byly brány zavřené a veřejnosti zůstala zahrada nepřístupná. V ruce svírala Klára lístek od paní učitelky s kontaktem na houslaře. Na lístku bylo napsáno jeho jméno a telefonní číslo. Těšila se. Těšila se na návštěvu houslařovy dílny a na její nové housle. Zároveň se však trochu obávala, aby byly housle opravdu dost dobré, byť jí je paní učitelka schválila.

(za měsíc)

Klára se každou chvíli mrkla na hodiny, visící nad umyvadlem. Potřebovala jít dneska ze školy o něco dříve. Šla si pro své opravené housle, ale před tím si potřebovala koupit nový futrál. A protože v houslařském ateliéru zavírali brzy, nestihla by to.

(za hodinu)

V tramvaji ohlásili zastávku Nemocnice Milosrdných bratří. Vstala a zamířila ke dveřím. V ohlášené nemocnici se narodila a jen kousek odtud se teď znovuzrodily její housle. Hlavou se jí honilo nespočet myšlenek. Vzpomínala na minulou návštěvu oné dílničky, na své houslové začátky, na první skladbičky, které hrála, ale i na svou absolventskou skladbu, Humoresku. Vystoupila. Jednou šla s maminkou v Brně po Kopečné ulici. Je tam vidět do jedné houslařské dílny. Se zaujetím se tam tenkrát Klára dívala, alespoň přes sklo výlohy.

Teď měla možnost podruhé vstoupit na tak kouzelné místo, jakým je houslařská dílna, na místo, kde se rodí tolik krásných nástrojů. Housle, to není jen skříňka, ze které vylézá zvuk. Housle jsou dílo. Je to něco úžasného. Ale musí se dělat s láskou. Houslař musí do své práce vložit svůj um, svoji přesnost, svoje zkušenosti, ale především musí do díla vložit kus svého srdce. Pak se teprve dílo stává dílem. Pak se teprve housle stávají skvělým nástrojem. Nástrojem co umí zpívat, co umí vyjadřovat pocity, nástrojem, který má co říct.

A tenhle houslař dělal svoji práci s láskou. Byl skvělým houslařem, houslařem, co umí, co ví, ale hlavně miluje. Miluje svoji práci.

Takhle došla Klára až ke dveřím houslařova domku. Ze dveří právě vycházela jiná zákaznice a tak Klára nemusela ani zvonit. Sešla po schodech dolů do suterénu a vešla do dílny. Houslař vytáhl Klářiny housle, skoro nebyly k poznání, a začal popisovat, co na nich opravil a změnil. Pohrál si se slepením kdysi ne úplně dobře opravené praskliny na horní desce. Vyměnil struník, podbradek, natáhl nové struny a zúžil rozestupy mezi nimi. Vyměnil jí i kobylku. Ta byla z kvalitního dřeva s tzv. srdíčky. Bylo vidět, že při opravě myslel na to, že tyto housle jsou pro Kláru a tak jí je dělal úplně na míru. Pak pomohl Kláře vybrat smyčec, nového pavouka a vložil housle do nového futrálu, který si Klára přinesla. Na památku ji pak dal fotografii ateliéru a všech třech skvělých houslařů, kteří v něm pracovali.

Klára šla po ulici na tramvajovou zastávku. V ruce nesmírný poklad, moc se bála, aby se mu po cestě něco nestalo. Byla fascinována tímto houslařem. Jeho přístupem, s jakým jí její housle opravoval.

Vzpomněla si, že její bratr kdysi říkal, že kdyby si měl vybrat řemeslo, byl by zvonařem a nebo by stavěl varhany. On sám totiž varhaníkem byl. I ona by si svoje řemeslo vybrala podle svého nástroje. Byla by houslařem.

- Hani